19. 12. 2015

Povídka - Moje malá




Řeklo se „jdi“, tak jdu. Tento týden už po čtvrté.  Doběhnu za ním a tiše volám jeho jméno. Zastaví se a otočí. Obdaří mě úsměvem a ve výrazu jeho tváře spatřím, že ví, proč teď před ním stojím.
„To si nemůže říct sama?“ zeptá se mě a já se začervenám. Pozná to, je to viditelné. „Ne abys blbla.“  Vloží mi s těmi slovy dlaň do mé, kam upustí noviny složené do miniaturního psaníčka.
„Děkuju, strejdo.“ Usměje se na mě a já se pozoruji ve sklech jeho leteckých brýlí. Ještě chvíli na mě posečká pohledem a pak sestoupí posledních pár schodů. Odejdu za roh a opřu se o zeď. Je mi trapně za ní, je mi stydno za sebe samu. Nechci se tam vrátit, ale když se ohlušující ránou zabouchnou domovní dveře, vím, že to slyšela i ona. Nadechnu se a jdu zpět. Na místo kde to nenávidím. Na místo, který už dávno přestalo být mým útočištěm. Na místo, kterému mám říkat domov.

„Říkal něco?“ Ptá se, aniž by věděla, že to jsem vážně já. Podám jí další dluh v podobě bílého prášku a zakroutím hlavou. Oči se jí rozsvítí. On si vytáhne černou krabičku, v které je schovaná lžička a široká guma.
„Podej mi to.“ Promluví na mě po celém dni. Nemusí ani říkat co. Znám ten každodenní rituál nazpaměť a všimnu si, že mu chybí vatová tyčinka. Dojdu do malé koupelny, kam se vejde pouze malá vanička, do které se vstupuje už z chodby a dveře za sebou musí člověk zavřít až ze sprchy - prosklené dveře. Vezmu celou krabičku, novou, nerozbalenou. Jako menší protest proti tomu, co dělají. Jako kdyby jim lepenka s jednou holkou v tom zabránila.  Ona se tváří, že to s ní nic nedělá, ale její tělo ji prozrazuje. Znám ji dobře. Znám jí celý život. Těší se. Těší se tak moc, že mě pouští ven.

„Vezmi holku.“ Řekne napůl pusy, já ji přesto slyším. Poslouchala jsem pozorně, protože se to každý den opakuje. Že to dvouleté dítě, má už na nohou boty si nevšimla. Stojí u dveří a nemluví. V puse obrovský dudlík, který jí zakrývá celou pusinku a vyčkává, kdy dám znamení, že můžeme jít. Má mé, o deset, někdy i patnáct let starší kamarády ráda. Jmenuje je tetou a strejdou a jim to přijde vtipný. Ráda se mnou chodí ven. Nic jiného totiž nezná.

Když se dvoukřídlé dveře zavřou a na ně se pověsí roztrhané prostěradlo, odcházíme. Budeme celý den venku. Bez jídla a pití, bez toho, co nám dá někdo jiný a ne ona. Vrátíme se o půl jedenácté. Malá mi bude spát v náručí, a když půjdeme z větší dálky, pomůže mi s ní kamarádka, co bydlí ve stejném domě. Doma nikdo nebude. Nic a nikdo kromě tmy, hrnků s lógrem a hromady prádla za matrací, na kterých společně s malou spíme. Sundám nám oblečení a pomalu ji probudím. Myjeme se, jen když jsme doma samy. Naše čest je to jediné, co nám nikdo nevzal, já to ale nehodlám riskovat. Pak se ke mně na matraci přitulí a znovu usne. Já si nastavím budík, protože i přesto, že byt bude opět plný lidí, vzhůru býváme pouze my dvě. Jednou mě probudil zvonek, na který ustavičně zvonila sousedka z vyššího patra. Za ruku držela malou a řekla mi, že ji potkala venku. Nevynadala mi. Smutně se na mě podívala a malou ručičku mi vložila do ruky. Šrámy na duši a tři měsíce na tváři jsem získala o pár hodin později, když se to dozvěděla ona.

Ráno dalšího dne jsou doma velké, pruhované tašky. Kupují se na tržnici a jsou známé tím, že se tam hodně věcí vejde. Sáhnu dovnitř, vezmu si dvě krabičky cigaret a jednu hned rozbalím. Ven nemá cenu chodit, budeme tam samy. Všichni jsou ve škole.

Když se byt pomalu probouzí, začíná se trousit jeden host za druhým. Zdvořilé pozdravy si tito lidé nezaslouží, já přesto zdravím. Držím malou stranou v jiném pokoji a namažu chleba máslem. Uvařím čaj. Najíme se. Pomalu a rozvážně. Není kam spěchat. K obědu budeme mít to samé. Občas máme i vajíčka. Když je jejich večer úspěšný, dostaneme peníze a jdeme do kantýny, určené pro zaměstnance autobusových garáží. Dáme si většinou knedlíky s omáčkou, to nás zaplácne na delší dobu. Do kastrůlku ještě polívku a malinovku ve skleněné láhvi na cestu. Popíjíme ji s chutí a sledujeme přitom televizi. Smějeme se sobě navzájem, že máme růžové rty a část nad nimi. Během dvacetiminutové estrády kocoura a myšáka slyším své jméno plout po bytě celkem pětkrát. Dvakrát jsem vařila kávu. Jednou jsem společně s malou šla na benzinku pro bagety a sodovku a dvakrát otevírala dveře nově příchozím.
„Půjdeme ven?“ Zeptám se malé, přestože vím, jak odpoví.
Nedělá se to, ale já to přesto udělám.
„Potřebuji nový botasky.“ Řeknu na prahu druhého pokoje. Vím, že večer byl úspěšný, tak ať z toho s malou taky něco máme. Dostanu tisícovku. Kamarádka se vrátila ze školy, tak jde s námi ven. Jedeme do nejbližší tržnice a přesto, že toužím po jiných, koupím ty nejošklivější boty, co najdu, protože byli taky nejlacinější. Zbytek peněz si schovám. Na potom.

Potom přijde pozdě odpoledne. Už to nevydrží a já se na ni nezlobím. Koupím jí párek v rohlíku a kolu. Vím, že to není vhodné, ale chci jí dát to, co si přeje. Není rozmazlená. V počtu obdařených pohlavků jsem ji předčila pouze já, s tím rozdílem, že ona si je zasloužila. Sprostě se nemluví, ne dvouleté dítě. Do silnice se neutíká. Nekňourá se a nevzteká. Nebude to parchant, jak jí pořád říkají. Není parchant.

Když přijdeme domů, je tam strejda s leteckými brýlemi. Je v jejich pokoji, ale oni jsou v tom mém a malé. Strejda má otočenou židli k oknu, na které sedí a nohy rozkročené. Před ním klečí žena se špatnou pletí a odpracovává si to, co já včera tak lehce získala. Odvrátím se a jdeme zase ven. Nikdo si toho nevšímá, na dveřích od našeho pokoje je znovu plenta z prostěradla. Zvuky se ozývají a já malé vysvětluji, že venku je ještě trochu světla, tak si ho užijeme.

Za hodinu se vrátíme a potkáme strejdu v domě. Je spokojený. A tím, že ona vrátila dluh, na který si v noci vydělali, to není. Dnes mě za strejdou nepošlou zpět. To až zítra. Dneska ještě mají a večer půjdou do herny. Doma je mléko za 35,-Kč, jogurty německé značky a sušenky s kolou. Vše z benzinky. Na stůl dopadá dvoustovka a další dvě krabičky cigaret. Můj proviant. Za hlídání? Mlčení? Nebo prostě jen tak, aby mi později vyčetla, jak dobře se o mě oba dva starají.

Je ticho. Ostré světlo z televize hází stíny po zdech a malá se ke mně zase tulí. Drží mě za tričko, ve kterém spím, a spokojeně oddechuje. Sleduji měnící se barvy na stropě a odpočítávám dny, kdy začnou letní prázdniny. Ne protože nejdu do školy, tam já nechodím, ale proto, že si pro mě přijede otec. Odveze mě do Francie. Země, kterou miluji. Uvidím kousek světa, zažiju neuvěřitelné zážitky, ochutnám jídlo, o kterém se mi snívá a přesto, že si hraju pouze se svým bratrem a otec na mě má málo času, vím, že tam se mnou je. Odpočítávám do chvíle, kdy budu dva měsíce spokojená. Do chvíle, kdy můžu říct nazdar a polibte si šos. Do doby, která je v mém životě nejhezčí. Jenže ne proto, že se strašně těším. Ne proto, že nedočkavostí nadskakuji, ale proto, že přijde den, který k smrti nenávidím. Den kdy si pro mě přijede člověk, který mě miluje takovým způsobem, že mi to nikdy neřekne, ale já to přesto vím. Ten den nenávidím. Protože to je den, kdy opouštím svou malou.


Přesto, že není jeho dcera, stejně by ji vzal s námi. Ona mu ji ale nedá. To je pod její úroveň. Dva měsíce v cirkuse pracuji a za ušetřené peníze jí koupím dárky. Nočník, nový kočárek, oblečení a všechny druhy dudlíků, jen aby si vybrala zase ten svůj veliký. Přivezu plechovky fazolí a čočky s párkem. Limonády v plechovce, protože ve Francii to je levné. Přivezu krabici kuskusu, protože mi to chutná. Nevadí, že mi to nikdy neuvaří, já to stejně koupím. Až otec pyšně vpálí do očí, že se starám já o ni, nezastydí se. V pokoji, který budu dalších deset měsíců obývat, mi vynadá. Za to, že jí ztrapňuju, za to, že jsem. Jdi si k němu, posílá mě, protože ví, že to neudělám. Nikdy bych neopustila svou malou.

Jenže já vím, že ten den přijde. Že mi nebude pořád čtrnáct a mé malé sestře nebudou stále dva roky. Že jednoho dne odejdu a malá se mnou nepůjde. Přežije to, zvládne to, já to vím. Ale tu cestu než dojde na samotný konec, bude mít hodně trnitou. Přes klacky pod nohami nebude moct chodit, spadne na kolena a zase se zvedne. Přesto, že je teď mé všechno, můj život, vím, že i když se bude snažit, špatně skončí. Malá totiž nemá otce, který by jí ukázal pohled na svět z druhé strany. Že to jde i jinak, lépe.

S tíhou v hrudí a vzlykem urputně zadržující v krku zavírám oči. Chytnu malé pyžamko, žmoulám ho mezi ukazováčkem a palcem. S datem dvanácti dní a pocitem své životní a totální prohry, usínám.
Malá to ještě neví, ale já jí zklamu.

Slovem máma už nebude volat na mě, svou sestru, ale na ženu, které ten titul patří, přestože si ho nezaslouží.



Zdroj: obrázek

3 komentáře:

  1. Páni. Páni, já nevím, co napsat... Doufám,ž e to není z první ruky, ale že je to naprostá fikce, protože to je opravdu děsivě realistické... A smutné. Dobře píšeš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. Realistické to je, to ano... :)
      M.

      Vymazat
  2. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Obchodujte kdekoliv - Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat