4. 11. 2014

Úryvkové úterý (37) - Do poklidné modři


Podrobnosti o projektu naleznete ZDE.




Kniha: Do poklidné modři
Autor: Veronica Rossi
Nakladatelství: Knižní klub
Série: Nebe 3
Rok vydání: 2014


Úryvek: „Vy chcete, abych havaroval?" Soren se po ní ohlédl. Ve světle kontrolek vypadaly rysy jeho tváře ostřeji. Krutěji. Víc se podobal otci. Pak jeho pohled putoval k Perrymu. „Protože tohle je vážně nechutné."
Árii tepala v paži bolest a v očích ji pálil kouř a únava. Chtěla je zavřít a odplout do bezvědomí, ale za chvíli budou u Tideů. Musí se soustředit.
Za sebou slyšela mumlání hlasů v kabině. Byl tam i Caleb. Zatím si s ním neměla šanci promluvit. Rune a Jupiter tam byli také a tucty dalších - a všichni byli vyděšení.
Potřebovali ji. Odvedla je ze Snění. Věděla, jak přežít venku. Budou potřebovat, aby je vedla. Bude na ně muset dohlížet.
Perry jí odhrnul vlasy z ramenou a pošeptal jí do ucha: „Odpočívej. Ignoruj ho."
Zvuk jeho hlasu, hluboký a pomalý, se nesl celým jejím tělem a zahřál ji v žaludku. Zvedla hlavu. Perry se na ni díval, tvář staženou úzkostí. Přejela mu prsty po
chmýří na bradě a pak mu je zabořila do vlasů. Toužila ho prozkoumat celého. „Jestli se ti nelíbí, co vidíš, So- rene, tak se nedívej."
Zahlédla záblesk Perryho úsměvu a pak se jejich rty setkaly. Polibek byl pomalý a něžný, plný významu. Spěchali od chvíle, kdy se setkali v lesích. U Tideů. Když se hnali do Snění. Nyní konečně nastala chvíle, kdy mohli být spolu, aniž by schovávali nebo pospíchali. Árie mu toho chtěla tolik říct. Přála si, aby věděl spoustu věcí.
Perry jí položil ruku na bok. Držel ji pevně. Cítila, jak se polibek mění něco v hlubšího, jeho ústa se přisála k jejím s novou naléhavostí. Náhle mezi nimi vznikla vlna horka a ona se musela přinutit, aby se odtáhla.
Když to udělala, sklouzla Perrymu ze rtů tichá kletba. Oči měl napůl zavřené, nesoustředěné. Vypadal stejně omámeně, jako se ona cítila.
Árie se naklonila k jeho uchu. „Necháme si to na později, až spolu budeme sami."
Zasmál se. „Radši by to mělo být brzy." Vzal její tvář do dlaní a přitáhl ji k sobě, takže se jejich čela dotkla. Árii spadly vlasy do tváře a vytvořily oponu, prostor, který byl jenom jejich. Jediné, co teď viděla, byly jeho oči. Byly lesklé, zářily jako mince pod vodou.
„Zničilo mě, když jsi odešla," zašeptal.
Věděla to. Věděla to už tehdy, když to udělala. „Chtěla jsem tě chránit."
„Já vím," vydechl. Cítila, jak ji jeho dech jemně šimrá na tváři. „Vím to." Přejel jí hřbety prstů po tváři. „Chci ti něco říct." Usmál se, ale výraz v jeho očích byl měkký a svůdný.

Str. 76-77

Žádné komentáře:

Okomentovat