Střípky minulosti - 6. kapitola

Megan nechává vše za sebou a vydává všanc svůj i Dařin život. Dělá správně? Vyskočila jsem z postele i přes tu příšernou bolest v hlavě a začala házet vše, na co jsem přišla do velké tašky. Musím zmizet, musím utéct, ON mě najde. Ví, kde jsem, přijde si pro mě. Už to nemůžu dopustit. Teď v tom nejsem jenom já. „Nevěděl jsem to. Kdyby mi tvůj otec řekl celý příběh, našel bych ho a sprovodil ze světa. Nikdy bych mu nedovolil znovu ti ublížit. Bylo jedno, že jsem tě neznal. Takové věci se nedělají nikomu.“ „Otec ti to nemohl říct, ne potom co věděl, že je David tvůj bratr. Dával by všanc můj i jeho život. Pokud viděl, jak si nechal bratra odejít, muselo mu být jasné, že proti němu nepůjdeš, pro někoho jako jsem já – člověka. I tak musel riskovat, nemohl vědět, jak se rozhodneš. Teď aspoň vím, že si dobrý muž, když si tě vybral.“ Běhala jsem po bytě a házela do tašky vše, co mi přišlo pod ruku. Marcus mě zastavil, třásl se mnou a klidným, vlídným hlasem mě utěšoval. „Nikdy nedovolím, aby ti ublížil, ochráním tebe i tvého otce. Musíš odejít se mnou. Musíš jít do mého domu. Je tam celý klan, ochrání tě, Nika nikdy neměl nikdo rád. Všechny jeho oddané jsem zneškodnil, u mě si v bezpečí. Čeká tam na tebe tvůj otec. Postarám se o tebe.“ Přemýšlela jsem přesně dvě minuty, nebylo totiž nad čím přemýšlet. Když pominu ten chtíč, co mě k němu táhne, tak rozum mi radí stejně. Marcus byl má jediná šance, abych se dožila svých dalších narozenin. „Musím najít Daru, nemůžu bez ní odejít. Ví o ní, zná ji. Byla by první, za kterou by šel, kdyby mě nenašel. Ví, že bych za ni položila život. Vhodná návnada, jak mě dostat zpátky. A já nechci jít zpátky!“ Třásla jsem se a začala panikařit „Dara se nevrátila domů, musím ji najít.“ S všemožnými scénáři co mi lítali hlavou, jsem vzala do ruky telefon. Naštěstí to zvedla to na první zvonění. „Je tady, musíme pryč. Kde jsi?“ Dara zalapala po dechu. „Je tady? Viděla jsi ho? Jsi v pořádku? Už jedu. Řekni mi, kde jsi? Půjdeme tam, kam jsme si řekly?“ Marcus tázavě nadzvedl obočí, bylo mi jasné, že upířím sluchem poslouchá celý rozhovor. „Ne!“ Na tento den jsme se připravovaly, měly jsme tajné místo, kam bychom utekly. Obě jsme věděly, že den zúčtování se neúprosně blíží. „Jedeme za mým otcem.“ Řekla jsem v očekávání její reakce. Vypískla, až jsem musela dát telefon dál od ucha. „Kam? Víš to? Co nový kápo? Můžeme mu věřit?“ Čekala na mou odpověď, stejně tak jako Marcus. Dívala jsem se do černých tůní, které byli přimhouřené a v jednom pohledu, jsem rozpoznala to, co jsem potřebovala. Dávám mu všanc svůj život i život mé nejlepší kamarádky. Vím, že jsem se rozhodla správně. „Ano, můžeme mu věřit.“ „Jak to víš? Jak víš, že nám pomůže. Jak víš, kam máme jít?“ Slyšela jsem, jak bouchla dveřmi od domu a vzdychá při běhu do auta. „Byla jsem s ním celou noc. Odvede nás k sobě a pomůže nám.“ Nastartovala auto a vyjela se skřípěním gum, které jsem slyšela do telefonu. Nad strávenou nocí s upírem, se nepozastavila. „Ale… jak…“ Nebyl čas teď nic vysvětlovat… “Týpek, černé oči, černé auto. Sex na odlehlém místě.“ Ihned to pochopila. „Já to tušila. Věděla jsem, že bys ho nesvlíkala očima pro nic za nic. Hned jsem tam, nikam nechoď.“ Položila telefon, s červení ve tváři jsem se podívala na Marcuse. Domýšlivě se usmíval, opíral se o stěnu, která dělila kuchyň od obývacího pokoje, a založil si ruce na prsou. „Svlíkala mě očima? Mohla jsi mi to říct, ušetřil bych ti práci. Mé ruce jsou efektivnější než tvé oči. A sex na jakémkoliv místě bych si s tebou rád užil, to mi věř.“ Jak může v téhle chvíli vtipkovat? Byl pořád tak klidný, za to já se mohla nervama zbláznit. O svůj život jsem se nebála – celý život jsem se učila bránit, věděla jsem, že až tu zrůdu znovu uvidím, že z něj vyprchá věčný život, pod mýma rukama. Ale Dara je pořád někde venku, dokud jí nebudu mít u sebe, nebudu klidná. „Nech toho Marcusi, nemám náladu na vtípky. Dara by tu měla být během pár minut, Tim nebydlí daleko. Stejně o ní mám strach, vím, co Dominik dokáže.“ Odlepil se od stěny a ladným pohybem došel ke mně. „Neublíží ti, Meg. Nedovolím, aby ti ublížil. Kvůli němu si už nedělej starosti. Tvá kamarádka i otec budou v pořádku, neboj se.“ Poté mě políbil. Líbal mě něžně a zdrženlivě. Předpokládám, že čekal na mou reakci. Přeci jen, byla jsem střízlivá, vystrašená a on nevěděl co očekávat. Včera jsem se mu plazila po klíně, ale dneska to nemusí být stejný. Líbila se mi myšlenka, že mám tohoto muže na lopatkách. Byl Vůdcem obrovského upířího klanu, ale bál se mé reakce na svůj polibek. Nedělala jsem vůbec nic. Jen stála a nechala rty pevně přitisknuté k sobě. Vždyť já taky nevím, co mám od něj čekat. Odtáhl se se zklamáním v očích. K čertu s tím kouskem rozumu, co mi říká, uteč. Na to mám, možná moc málo času. Přitáhla jsem si ho znovu k sobě a pusu mu vrátila. Líbala ho s takovou vervou, jakoby to měl být poslední polibek, který od něj dostanu. Všechno je možné. I když jsem ho už nechtěla nikam pustit, musela jsem mu dát na výběr. Jasně, trochu nefér, vzhledem k mému jazyku v jeho puse, ale i to se počítá. „Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, abys pro mě riskoval,“ řekla jsem mu mezi polibky. „Nemusíš to dělat, ubráním se.“ „Vím, že ano. Věřím ti, tak jako ty věříš mě. Já tě ale chránit budu – jsi má, nikomu nedovolím, aby ti zkřivil jediný vlásek.“ Políbila jsem ho tak vehementně, že jsem si o jeho špičák znovu otevřela ránu na rtu po prvním polibku. Řekl, že jsem jeho. Dokud to nevyslovil, ani jsem nevěděla, že to chci slyšet. Teď se mi to zatraceně líbilo. Přitáhla jsem si ho ještě blíž, už mezi námi nebyla ani skulinka volného místa. Propadla jsem jeho kouzlu, po každý v jeho blízkosti mi vynechával mozek a začali myslet jiné části těla, chtěla jsem ho svléknout, chtěla jsem cítit jeho holé tělo na mém. Měla jsem několik mužů – kluků i upírů – ale nikdy jsem necítila to co teď. Nikdy jsem jim nedovolila víc než rychlou líbačku někde za rohem. Když se po mě sápaly jejich ruce, vzpomněla jsem si na Dominika a okamžitě vycouvala. Byla jsem tou myšlenkou, že jsem ochotna se Marcusovi vzdát, tak překvapená, že jsem si ani nevšimla, jak Dara stojí ve dveřích a civí na nás, jako na cirkusové představení. „Oukej, nechte toho. Tady jde o život a vy ze sebe chcete zase strhat oblečení.“ To na ní miluju. Všem jde o krk a ona si stejně neodpustí nějakou hloupou poznámku. „Daro!“ Okřikla jsem ji. Neznamená, že když Marcuse chlouba mě tlačila do břicha, že se sebou nechá orat. Moc dobře vím, jak si upíři zakládají na úctě k nim samotným, i když to tak třeba necítíš. „V poho, budu hodná. Ahoj upíre, ty jsi ten velký kápo? Jak se jmenuju, už asi víš. Jsem nejlepší kamarádky tady naší malé Megan… velká kamarádka. Nebojím se tě a nikdy bát nebudu. Proto tě varuji. Dotkneš se jí tak, že se jí to nebude líbit, podíváš se na ní pohledem, jaký se nebude líbit mě, a zničím tě. Je mi fuk, kdo nebo co jsi. Bude to tvůj konec. Má ostrý lokty, ale taky pořád vlhký kalhotky, takže jí „tohle to“ přejela ho pohledem od hlavy až k patě a zpět. „zatemňuje mozek.“ „Daro Dawson!“ Proboha co to dělá? Podívala jsem se na Marcuse a čekala rozčílenou reakci, aspoň Dominik by to tak udělal. Věděla jsem, že to je její konec, že to je konec našeho spojenectví. Páni upírů si taková slova nenechají líbit a už vůbec ne od člověka. Marcus se ale smál, rozesmál se tak hlasitým a hrdelním smíchem, až mě píchlo u srdce. Buď se zbláznil on, nebo já. „Je vidět, žes byla v dobrých rukách. Děkuji ti, Daro. Mé jméno je Marcus. Teď přeberu ochranu nad Meg i nad tebou samotnou. Ne, nechci slyšet námitky. Meg to tak chce a co si přeje Megan, to musí být splněno. Je mi jasné, že mi neuvěříš, to je v pořádku. Sám sobě nevěřím… už ne. Tolik let na tomto světě a já se úplně zblázním z téhle malé gotičky. Můžu ti ale slíbit – dám ti své slovo upířího Vůdce – že udělám co je v mých silách, abych vás dvě ochránil. Pokud se tak nestane, můžeš si se mnou dělat, co chceš, vzdám se ti dobrovolně. S přísahami neplýtvám a zrovna tuhle bych měl dávat jejímu otci, ale s tebou si taky vystačím“ Na důkaz vážnosti jeho slov, se kousl do zápěstí a nechal skanout na zem jednu kapku krve. Upíři tohle dělají při důležitých přísahách nebo rituálech. Tento rituál je nevratný – pokud by Markus selhal, jeho upíří svědomí mu nedovolí utéct, zabít sebe ani nikoho jiného. Nohy ho ponesou před toho, komu svůj slib přísahal. Dara to moc dobře věděla, řekla jsem jí o upírech všechno, co jsem věděla. Důkazem, že si na to vzpomněla, byl její mírný úšklebek. „Vykastrovat. Pokud přísahu porušíš, necháš se vykastrovat. Udělám to s láskou, nemusíš se bát.“ Oba se začali smát. Dara začínala chrochtat a Marcusovi zářily zuby, jak je dával smíchem na odiv. Poznala jsem, že to budou partneři… dva rváči, kteří pro mě jsou ochotni riskovat. Je to ale správné. Není fér je tomu vystavovat. Musím nějak zařídit, aby k tomu neměli příležitost. Další rozhodnutí kterého možná budu litovat, ale furt lepší než žít s pocitem, že se jednomu z nich něco stalo. Dara je jako má sestra a Marcus… tam začínám sama tápat. Z myšlenek mě vytrhl smích, co umí předvést jen Dara. Oba se smáli se dlouho a od srdce. Jejich různorodý smích, mě dokázal uvolnit. Taky potom mi hned došla všechna slova, která řekli. „Gotička? To myslíš vážně? Já nejsem gotička!“ Oba se na mě podívali a začali se smát ještě víc. Marcus mě políbil, chytil za ruku, do druhé vzal mou tašku a táhl ke dveřím. „Já si nic brát nebudu. Jako Vůdce klanu máš peněz dost, takže mi vše pořídíš. Mám pravdu, skoro šváro?“ Markus se usmál a kývl hlavou. Ta holka je vážně neuvěřitelná. „Nechala jsem Timovi po cestě sem zprávu na telefonu, že musíme na chvíli odjet z města, ať nám na salon hodí cedulku s dovolenou.“ Ještě nám Marcus poradil, nechat oba telefony tady. Pak jsme vyšli ze dveří. Z těch, za kterými jsem měla pocit bezpečí, to už je nenávratně pryč. Marcus mě stále držel a hladil palcem po hřbetu ruky tak jako v noci. Dara šla v závěsu za námi. Vykročili jsme na chodník a šli směrem k černému vozu, které se blýskalo jak nové. Venku bylo vedro, blížilo se k poledni a slunce pražilo silným žárem. Možná je to poslední den, kdy mi slunce svítí do očí. Možná se blýská na lepší časy. Necháme se překvapit. Nastoupili jsme k Markusovi do auta a nechali se vézt. Zanechala jsem za sebou svůj život, svůj splněný sen.