V této kapitole, se nám lehce poodhalí Marcusův příchod za Megan.
Ležím v posteli a jsem strašně vděčná, že mě Marcus odvezl
rovnou domu. Do postele mě doslova dotáhl. Po tom co mi
prozradil své jméno – to jméno – jsem ho jen s údivem objímala,
až jsem mu usnula v náručí. Věděla jsem, že nelže. Po dlouhé
době jsem se cítila v bezpečí. Probrala jsem se před domem a
zjistila, že mu stále sedím v klíně. Jak dokázal řídit, netuším. Že
jsem se s ním po cestě bavila a řekla mu adresu, kde bydlím –
nevím už vůbec. Jestli to bylo šokem, alkoholem nebo únavou,
nevím. Vím jen to, že chci zavřít oči a probudit se až ráno,
nejlépe v poledne.
Jedna otázka mě ale tížila tak, že jsem se musela překonat,
otevřít oči a začít se ptát.
„Jak jsi věděl, kde mě hledat?“ Zvednu k němu pohled,
zadívám se mu do očí a mluvím dál
„Proč jsi přišel? Co ode mě chceš?“
Posadil se ke mně na postel a sklopil zrak.
Bylo to poprvé, co jsem viděla, že přišel o řeč. Když už jsem
si myslela, že mi neodpoví, tak se opět nadechl a začal tichým
hlasem vyprávět.
„Před dvěma lety jsem se stal vůdcem klanu v Kalifornii. Po
boji za mnou přišel jeden muž. Řekl mi, že mi bude sloužit, tak
jako předchozímu vůdci, že mi dá i svůj život, pokud zajistím
ochranu jeho dceři. Na mé námitky vůbec nebral zřetel, trval si
tvrdě na svém. Řekl jsem mu, že se na to podívám, až zjistím
víc, tak mu odpovím. Trvalo dalších několik měsíců, než jsem se
k tomu dostal. Ani jsem nespěchal a přiznám se, že i zapomněl.
Dokud se mi nepřipomněl zas. Byl naléhavější a neodbytnější
než předtím. Přinesl mi celou krabici věcí o té dívce. Její trofeje,
které vyhrála v plaveckých soutěžích, její hřeben, zubní
kartáček, pár kusů oblečení, dokonce i složky o přátelích a
každým s kým si jen dala letmo pusu na tvář. Nejvíc mě však
zaujala fotografie. Její tvář byla nádherná, nevinná, ale přesto
zničená, ta dívka byla zlomená. Věděl jsem od prvního
okamžiku, co jsem tu fotku uviděl, že jí musím najít. Musím
vědět, že je v pořádku. Kde se právě nachází, bylo snadné zjistit.
Její obrázek byl snad v každých novinách, když otevírala svůj
podnik. Právě proto její otec tolik naléhal, abych se o ni
postaral. Stále jsem ale nevěděl, proč. Jako vůdce klanu mám
povinnost se o své svěřence starat. Proto jsem se na nic neptal a
vydal se do malého města, kde právě byla – abych jí našel a
přivedl zpět. Myslel jsem si, že patří k našemu druhu, tak jako
její otec. Ale mýlil jsem se. Hned co jsem ji spatřil, jsem věděl,
že je to lidská dívka. Byl jsem tak rozčílený, že jsem chtěl
okamžitě odjet zpět a jejího otce potrestat. Chtěl jsem mu
ukázat, kdo je tu vůdcem, a co takový pán dokáže. Mám svých
starostí s klanem dost a starat se o lidské bytosti k nim nepatří.
Všechno tohle jsem chtěl…“
Odmlčel se a zadíval se mi do očí, díval se tak, že mi nedal
šanci ani mrknout. Když chytil mou ruku do své, zjistila jsem,
že celou dobu tajím dech.
Hladil mě palcem po hřebu ruky a pokračoval.
„Všechno tohle jsem chtěl, do té doby, než co jsem zjistil,
že jí někdo sleduje. Spíš zvědavost zapříčinila to, že jsem jí
zachránil život a ani o tom nevěděla. Zabil jsem ty bytosti. Upíří
bytosti. Zničil jsem jejich existenci takovým způsobem jako
nikdy za celý svůj dlouhý život. Až když jsem klečel v kusech
jejich těl celý zakrvácený od upíří krve, došli mi dvě věci.
Že jsem zabil dva upíry, které bych měl naopak chránit a,
pro mě neuvěřitelnější věc, udělal bych to zas. Pro ni bych to
udělal znovu.“
16
Chtěla jsem něco říct, chtěla jsem ho obejmout, ale nedal mi
šanci. „Nevěděl jsem proč. Nechápal jsem co se se mnou děje…
ale když jsem ji viděl, jak se úplně namol opírá o sloup a její
společnost jí tam nechala opuštěnou, nemohl jsem jinak. Nebylo
to tím, že byla opilá nebo osamělá, bylo to tím, jak byla krásná,
arogantní a přesto milá, plná sarkasmu, který si ani
neuvědomovala.
Zavolal jsem své Pravé ruce Angelovi, aby mi přivezl nové
oblečení a uklidil těla. Naštěstí se na nic neptal. Jel jsem pro ni a
ve chvíli, kdy jsem jí držel v náručí, cítil její vůni a tlukot jejího
srdce, jsem věděl, že nikdy nesmí přestat bít, budu ji chránit, i
kdyby to měla být má zkáza. Přesto mě tížila jedna otázka.“
Přestal mě hladit, vstal tak rychle, že jsem cítila proud
vzduchu na své tváři. Podíval se na mě hladovým, ztrápeným
pohledem a položil mi jedinou otázku, na kterou jsem mu
nemohla odpovědět. Ne potom, co mi právě řekl.
„Kdo jsi? Kdo jsi, Megan Smith?“
17
Žádné komentáře:
Okomentovat